Architektura Philipa Johnsona prostřednictvím modernistického designu

Tento dům z roku 1949 stojí na pozemku v New Canaanu a ukazuje přístup Philipa Johnsona k modernismu. Stěny jsou ze skla drženého černými ocelovými nosníky. Budova se otevírá do upravené zahrady s trávníky, stromy a malými jezírky. Uvnitř je málo stěn, takže obytný prostor splývá s okolím. Stavba spočívá na cihlové základně a má plochou střechu. Uprostřed stojí válcové cihlové jádro, které obsahuje koupelnu a krb. Dům byl navržen jako Johnsonovo soukromé sídlo a nyní je považován za příklad průhledné poválečné architektury.

Tato 38patrová kancelářská věž stojí na Park Avenue a byla dokončena na konci 50. let. Philip Johnson spolupracoval s Miesem van der Rohem na vytvoření budovy, která kombinuje sklo a bronz. Fasáda ukazuje rovnoměrnou mřížku tmavých pásů oken. Před vstupem se nachází otevřené náměstí s mělkými vodními nádržemi, které odrážejí světlo. Budova je jedním z nejdůležitějších příkladů poválečné architektury v New Yorku a ovlivnila výstavbu kanceláří po celém světě. Čisté linie a odstup od ulice změnily způsob, jakým se mrakodrapy začleňují do města.

Tato kancelářská věž z roku 1984 stojí na Manhattanu a je jedním z nejdůležitějších děl Philipa Johnsona. Fasáda je z žuly, zatímco dekorativní štít připomíná historický nábytek. Design kombinuje modernistické formy s klasickými prvky a odlišuje se od sousedních výškových budov. V přízemí je prostor pro obchody a veřejná pasáž. Budova je součástí architektonické historie New Yorku a ukazuje Johnsonův zájem o historické odkazy.

Tato kancelářská věž byla dokončena v roce 1986 a ukazuje posun Philipa Johnsona od mezinárodního stylu k postmoderním formám. Přezdívku získala díky oválnému tvaru a fasádě z červené žuly. Tři patra jsou stupňovitá, takže každá úroveň má jiný průměr. Stavba stojí odděleně od obdélníkových věží kolem sebe a zapadá do Johnsonových experimentů s geometrií a barvou v městské krajině.

Tento komplex budov je součástí díla Philipa Johnsona ve Spojených státech. Šest věží se skleněnými fasádami vychází ze středověkých vzorů a tvoří soubor, který utváří siluetu města. Architektura spojuje moderní stavební postupy s historickými formami a řadí se k dalším stavbám, jako je Skleněný dům v New Canaanu a budova Seagram v New Yorku.

Tato budova pro náboženská shromáždění ukazuje přístup Philipa Johnsona ke spojení skleněné konstrukce s křesťanskou architekturou. Fasáda se skládá z tisíců skleněných tabulí uspořádaných do půdorysu ve tvaru hvězdy, což umožňuje dennímu světlu vstupovat do vnitřního prostoru. Ocelová a skleněná konstrukce vznikla na konci sedmdesátých let a propojuje modernistické principy s náboženskou funkcí.

Pennzoil Place tvoří dvě věže o 36 podlažích, které ukazují přístup Philipa Johnsona k modernistickým formám a geometrii. Obě budovy mají šikmé střechy a fasády pokryté bronzově tónovaným sklem. Stojí blízko sebe a vytvářejí mezi sebou úzkou mezeru, která se směrem vzhůru rozšiřuje. Toto uspořádání mění vzhled podle toho, odkud se na něj díváte. Komplex patří k Johnsonovu dílu v Houstonu a ukazuje jeho vliv na architekturu města.

Budova muzea používá texaský lasturnatý kámen a má vysoké sloupy s velkými okenními fronty. Philip Johnson navrhl toto muzeum jako součást své modernistické tvorby po celých Spojených státech. Fasáda spojuje klasické formy s čistými liniemi a odráží Johnsonův přístup k začlenění tradičních prvků do současné architektury.

Tato budova z roku 1963 spojuje soukromé sídlo s výstavními prostory pro moderní umění a sochy v modernistickém stylu. Muzeum Kreeger ukazuje, jak Johnson spojil obytné a výstavní funkce do jedné stavby, což je součástí jeho práce, která kombinuje modernismus s klasickými prvky a vytváří budovy po celých Spojených státech a Evropě.

Tento městský park z roku 1974 nabízí tři velké nádrže s vodopády a betonovými stavbami. Voda stéká po stupňovitých plochách a tvoří tiché tůně. Návštěvníci procházejí mezi betonovými zdmi a poslouchají zvuk kaskád. Park poskytuje chladné útočiště uprostřed města a patří k modernistickým dílům Philipa Johnsona po celých Spojených státech.

Tato věž z roku 1972 má 57 pater a nese čisté linie modernismu v Johnsonově díle. Fasádu tvoří sklo s přibližně 8000 okny, která zachycují denní světlo a mění vzhled povrchu, jak se světlo během dne mění. Uvnitř jsou kanceláře, obchody a hotel, takže zde lidé pracují, nakupují nebo přespávají. Budova utváří část panoramatu Minneapolis a ukazuje, jak Johnson spojil funkci s jasným designem.

Dvě věže postavené v roce 1996 se tyčí do výšky 115 metrů (377 stop) a naklání se o 15 stupňů směrem k Plaza de Castilla. Philip Johnson navrhl Puerta de Europa jako jedno ze svých významných děl v Evropě. Dvojčata stojí v Madridu a tvoří důležitou bránu do města. Jejich šikmý tvar je odlišuje od ostatních budov v oblasti a odráží Johnsonův zájem o geometrickou čistotu a moderní výraz. Dnes tvoří rozpoznatelnou součást madridského panoramatu.

Tento komplex v srdci Dallasu spojuje zahradu, zvonici se 49 bronzovými zvony a kapli, jejíž spirálová střecha se kleneb vzhůru. Philip Johnson navrhl prostor jako klidné místo uprostřed města. Kaple vítá návštěvníky vitrážemi, které změkčují světlo do jemných barev. Zahrada nabízí únik od dopravy a vysokých budov v okolí. Věž zvoní při zvláštních příležitostech a dodává čtvrti slavnostní tón. Tvar kaple se odlišuje od pravých úhlů okolních budov a přináší do panoramatu Dallasu organickou linii.

Tato kancelářská věž v Houstonu se tyčí do výšky 902 stop (275 metrů) a má 64 pater. Skleněná fasáda odráží denní světlo a mění svůj vzhled podle počasí a denní doby. Nahoře v noci září svislý světelný paprsek nad městem. Philip Johnson navrhl budovu jako určující prvek panoramatu a spojil klasické proporce s moderními stavebními materiály. Věž stojí ve velkém parku s upravenými zahradami a vodními prvky, které vytvářejí klidnou zónu v obchodní čtvrti.

Tato zřícenina stojí na Rooseveltově ostrově v New Yorku a bývala nemocnicí pro pacienty s neštovicemi. James Renwick Jr. navrhl budovu v roce 1856 v novogotickém stylu. Philip Johnson později pracoval na zpevnění chátrajících zdí a přidal ocelové podpěry, aby stavbu zachoval. Šedá kamenná fasáda stále ukazuje původní okenní otvory a oblouky. Budova stojí otevřená nebi, bez střechy a vnitřních prostor. Její umístění na východním okraji ostrova nabízí výhledy na East River a panoráma Manhattanu.

191 Peachtree Tower je kancelářská budova v centru Atlanty. Věž byla dokončena na konci 80. let a stojí na Peachtree Street, jedné z hlavních tříd ve městě. Fasáda kombinuje odrazivé sklo s vertikálními pásy světlého kamene a profil budovy se směrem nahoru zužuje. Návrh Philipa Johnsona ukazuje geometrickou čistotu a spojení s uliční frontou, přičemž základna je označena obloukovým otvorem. Uvnitř jsou kancelářská podlaží a přízemí se otevírá do ulice. Okolní oblast je charakteristická dalšími výškovými budovami a 191 Peachtree Tower přispívá k panoramatu Atlanty.

Divadlo Davida H. Kocha je operní dům v Lincoln Center na Manhattanu. Fasáda má vysoká skleněná okna, která odhalují schodiště a foyer uvnitř. Hlediště nabízí několik balkonů a otevřený strop se zlatými kruhy. Philip Johnson navrhl budovu v šedesátých letech. Architektura používá čisté linie a široké skleněné plochy, které propojují divadlo s okolními náměstími kulturního centra. Dům slouží jako hlavní scéna pro balet a operu v New Yorku. Večer osvětlují světla fasádu a dělají divadlo viditelné z ulice.

Munson-Williams-Proctor Arts Institute je muzeum a kulturní centrum v Utice. Philip Johnson navrhl severní křídlo muzea v roce 1960, budovu z bledého vápence s obdélníkovými tvary a jasnými proporcemi. Fasáda ukazuje přísné geometrické vzory a velké skleněné plochy, které přivádějí denní světlo do výstavních sálů. Uvnitř jsou galerie uspořádány kolem centrálního atria, které spojuje několik podlaží. Povrchy působí klidně, linie jsou jednoduché. Tato budova je součástí většího komplexu, který zahrnuje také umělecké školy a historickou architekturu. Johnson spojil modernistické principy s funkčními požadavky muzea. Dům stojí mírně stranou od ulice, obklopen trávníky a nízkými živými ploty.

Sheldon Museum of Art byl navržen jako muzejní budova pro University of Nebraska a uchovává díla amerického umění. Fasáda je z travertinu, světlého kamene, který odráží světlo a dodává budově klidný, monumentální vzhled. Stavba spočívá na pilířích, které vytvářejí dojem, že budova mírně pluje nad zemí. Velká okna vpouštějí přirozené světlo do výstavních sálů. Interiér je otevřený, s čistými liniemi a uspořádáním, které vede oko k uměleckým dílům. Architektura spojuje principy modernismu s klasickými proporcemi. Muzeum stojí v kampusu v Lincolnu, obklopeno trávníky a cestami. Návštěvníci vstupují do budovy po širokém schodišti vedoucím k hlavnímu vchodu.

Kaple svatého Basila stojí v kampusu University of Houston a má cihlovou stavbu s krychlovým tělem a pozlacenou kupolí. Design spojuje románské oblouky a moderní geometrické plochy a vytváří prostor pro bohoslužby a rozjímání. Interiér přijímá přirozené světlo skrz kupoli, která vrhá vzory stínu a jasu na stěny. Kaple je obklopena trávníky a univerzitními budovami a slouží jako náboženské setkávací místo pro studenty a návštěvníky.

Tento park v okrsku Uptown má půlkruhovou vodní stěnu, která se tyčí přes 60 stop (asi 18 metrů) do vzduchu. Voda stéká po vnějším povrchu konstrukce a shromažďuje se v mělkém bazénu, kde se návštěvníci scházejí a poslouchají zvuk padající vody. Tvar stěny ohraničuje otevřený prostor a vytváří klidné místo uprostřed okolních kancelářských věží. Park přitahuje obyvatele a návštěvníky, kteří se zde zastaví nebo procházejí během teplého počasí. Konstrukce byla navržena v 80. letech 20. století jako součást většího komplexu a slouží jako veřejné shromaždiště v této obchodní čtvrti Houstonu.