Skotská vysočina: skrytá místa, odlehlé hory a vzdálené vesnice

Tyto hory ve Wester Ross jsou složeny z červeného pískovce a dosahují výšek přibližně 3 300 stop (1 000 metrů). Útvary pocházejí z doby asi před 750 miliony let a patří k nejstarším skalním strukturám ve Skotsku. Přírodní rezervací prochází několik stezek, včetně tras na Beinn Eighe a Liathach. Strmé svahy a úzké hřebeny vyžadují zkušenosti s horskou turistikou. Z vrcholů se otevírají výhledy na jezero Loch Torridon a okolní údolí. Oblast leží přibližně 60 mil (100 kilometrů) západně od Inverness a je přístupná po silnici A896.

Tato horská silnice stoupá do výšky 2 054 stop (626 metrů) a patří k nejstrmějším dlážděným trasám ve Skotsku. Průsmyk spojuje západní pobřeží s poloostrovem Applecross přes sérii ostrých serpentin, které prořezávají horský terén. Některé úseky silnice dosahují sklonu 20 procent. Zimní počasí často činí průsmyk nesjízdným a sníh může trasu uzavřít na dny nebo týdny.

Tato vesnice na východním pobřeží Harrisu zůstala bez silničního přístupu až do roku 1989, takže obyvatelé a návštěvníci spoléhali na čtyři míle (šest kilometrů) dlouhou pobřežní stezku do Tarbertu. Stará poštovní trasa vede po útesech nad Minch a spojuje osadu se zbytkem ostrova. Nyní se do vesnice dostane jednopruhová silnice, ale pěší stezka zůstává oblíbenou trasou pro ty, kdo objevují odlehlý pobřežní terén Harrisu.

Tento poloostrov zůstává jednou z mála skotských oblastí bez silničního spojení s pevninou. Na poloostrov Knoydart se dostanete pouze lodí nebo po několikahodinových pěších stezkách a žije zde přibližně sto stálých obyvatel. Tři hory přesahují 900 metrů (2950 stop) a několik sladkovodních jezer leží v údolích mezi vrcholy. Zásoby sem dopravuje trajekt z Mallaigu a izolace udržela fungující komunitu, která existuje po desetiletí bez přímého silničního přístupu.

Malé ostrovy leží u západního pobřeží Skotska a tvoří je čtyři obydlené ostrovy: Rum, Eigg, Muck a Canna. Rum zabírá přibližně 40 čtverečních mil (105 čtverečních kilometrů) a žije na něm několik tisíc jelenů lesních. Na Eiggu se tyčí Sgùrr do výšky 1 289 stop (393 metrů) jako skalní útvar z pitchstonu. Muck má kolem 30 stálých obyvatel a je nejjižnějším ostrovem skupiny. Canna slouží jako navigační bod pro pobřežní lodní dopravu a má přirozený přístav. Trajektové služby z Mallaigu spojují ostrovy, doba plavby se pohybuje od 45 minut do dvou hodin v závislosti na cíli.

Coire Lagan je ledovcový kar vyhloubený v srdci pohoří Cuillin na ostrově Skye, který během posledního glaciálu vytesal led do tmavé gabrové skály. Kar leží v nadmořské výšce přibližně 2000 stop (600 metrů) a obklopují ho strmé skalní stěny, které se zvedají o dalších 1000 stop (300 metrů). Dno karu vyplňuje malé jezero, zatímco okolní vrcholy nabízejí výhledy přes Minch na Vnější Hebridy. Přístup vede po stezce dlouhé asi 2,5 míle (4 kilometry) z Glen Brittle, překonává vřesoviště a balvanitá pole.

The Storr se tyčí na ostrově Skye se svými charakteristickými skalními věžemi, které vznikly sesuvy půdy před tisíci lety. Nejvýraznější útvar, Old Man of Storr, stojí asi 165 stop (50 metrů) nad okolním terénem. Udržovaná stezka vede z parkoviště přes vřesoviště k úpatí skalních útvarů a měří přibližně 2 míle (3 kilometry) jedním směrem. Tyto geologické struktury tvoří čedič spočívající na starších sedimentárních vrstvách, což přispívá k charakteristické nestabilitě terénu. The Storr patří k hřebeni Trotternish, vulkanickému pohoří táhnoucímu se podél východní strany ostrova.

Tato písčitá zátoka leží několik mil od nejbližší silnice na severozápadním pobřeží Sutherlandu. Přístup vede po pěší stezce dlouhé přibližně čtyři míle (šest kilometrů) přes vřesoviště a rašeliniště. Pláž se táhne téměř jednu míli (1,5 kilometru) a lemují ji duny a útesy. U jižního konce zátoky se z vody zvedá skalní věž. Odlehlost místa udržela nízký počet návštěvníků a zachovala přírodní ráz lokality.

Cape Wrath označuje severozápadní cíp skotské pevniny a tyčí se nad útesy, které dosahují přibližně 400 stop (120 metrů) nad Atlantikem. Maják pochází z roku 1828 a navrhl jej inženýr Robert Stevenson. Útesy hostí kolonie papuchalků, alkounů a racků tříprstých během hnízdní sezóny od dubna do srpna. Stezka vede od přístaviště trajektu v Kyle of Durness přes poloostrov Cape Wrath, který zároveň slouží jako výcvikový prostor britského ministerstva obrany. Přístup je pouze trajektem a minibusem, přičemž trasa je během vojenských cvičení uzavřena.

Toto jezero v Ross-shire se táhne 12 mil (20 kilometrů) a obsahuje více než 60 ostrovů, z nichž několik podporuje starobylé borové lesy. Okolní hory dosahují výšek přibližně 3300 stop (1000 metrů) a tvoří jednu z charakteristických krajin Skotské vysočiny. Jezero leží v oblasti formované ledovcovými procesy. Několik turistických stezek sleduje břehy a poskytuje přístup k zalesněným částem. Oblast kolem jezera patří k odlehlým regionům Vysočiny, kde se přírodní vegetace a horské útvary vyvíjely po tisíciletí.

Glen Affric se táhne 30 mil (48 kilometrů) skotskou Vysočinou a obsahuje jeden z největších zbývajících porostů kaledonských borovic, stromů, které v regionu rostou tisíce let. Lesní úseky se šíří podél břehů jezera Loch Affric a Loch Beinn a' Mheadhoin a tvoří lesy proložené otevřenými vřesovišti. Tato přírodní rezervace podporuje orly skalní, jeleny lesní a další divokou zvěř, která obývá zalesněné svahy a horské oblasti. Turistické stezky procházejí krajinou a spojují údolí s okolními horami, kde terén stoupá do výšek přesahujících 3000 stop (900 metrů).

Quiraing patří k méně navštěvovaným geologickým útvarům ve skotské Vysočině. Leží na východním svahu Meall na Suiramach na ostrově Skye. Skalní útvar vznikl sesuvem půdy, který zanechal svislé útesy a posunuté plošiny. Turistické stezky vedou asi 4 míle (7 kilometrů) terénem kolem volně stojících skalních věží a úzkých průchodů mezi kamennými zdmi. Z vyšších míst se otevírají výhledy na pobřeží a okolní ostrovy. Přístup vede po jednopruhové silnici s výhybnami, která se od Staffinu klikatí do kopce.

Tato rybářská vesnice na jezeře Loch Broom byla založena v roce 1788 jako plánované sídlo pro průmysl sledě. Přístav je stále v provozu, denně přistávají rybářské lodě a odjíždějí trajekty do Stornoway na ostrově Lewis. Dlážděná ulice Shore Street vede rovnoběžně s vodou a lemují ji bíle natřené budovy z 18. století. Vesnice slouží jako základna pro výlety do severních Vysočin a na Summer Isles, skupinu neobydlených ostrovů u pobřeží. Počet obyvatel je přibližně 1 500, během letních měsíců se zvyšuje, když přijíždějí turisté a pasažéři lodí.

Víliny tůně na ostrově Skye tvoří sérii přírodních kaskád a tyrkysových bazénů na úpatí pohoří Cuillin. Studená voda stéká z okolních vrcholů a vytváří přírodní tůně v korytě potoka Allt Coir' a' Mhadaidh. Cesta k těmto tůním vede přes vřesoviště a nabízí výhledy na ostré vrcholy Cuillin. Barva vody je způsobena minerály v hornině a lomem světla v čisté horské vodě. Za slunečných dnů se někteří návštěvníci koupou v ledových tůních, i když teplota vody zřídka přesáhne 50 °F (10 °C) i v létě.

Tento hrad zaujímá malý přílivový ostrov, kde se stékají tři mořská jezera, přibližně 8 mil (13 kilometrů) východně od ostrova Skye. Kamenný obloukový most postavený na počátku 20. století spojuje Eilean Donan s pevninou. Původní pevnost pochází ze 13. století a byla postavena jako obranná pozice proti nájezdům Norů. Po svém zničení v roce 1719 během jakobitských povstání zůstaly ruiny dvě století nedotčeny. Rekonstrukce začala v roce 1912 podle historických plánů objevených v Edinburghu. Komplex zahrnuje centrální věž, obvodové zdi a malé nádvoří s výhledem na Loch Duich, Loch Long a Loch Alsh. Stavba dokumentuje středověkou skotskou fortifikační architekturu a historii klanů západního Vysočiny.

Tato žulová věž vysoká 118 stop (36 metrů) označuje nejzápadnější bod britské pevniny a byla postavena v roce 1849, aby vedla plavidla nebezpečným průlivem mezi skotským pobřežím a Hebridami. Světlo bylo automatizováno v roce 1988 a nyní vysílá signál přes moře každých 20 sekund. Součástí zařízení je návštěvnické centrum umístěné v bývalých domech strážců, které dokumentuje námořní historii podél tohoto pobřeží. Okolní poloostrov Ardnamurchan je přístupný po jednopruhové silnici, která se vine 25 mil (40 kilometrů) neobydleným terénem. Z plošiny majáku se výhledy rozprostírají přes ostrovy Mull, Coll a Eigg a za jasných dnů až k Vnějším Hebridám.

An Teallach se tyčí do výšky 3 484 stop (1 062 metrů) v severním skotském pohoří a tvoří několik vrcholů podél dvě míle (tři kilometry) dlouhého hřebene z červeného pískovce. Hora patří k odlehlým vrcholům v této oblasti, kde tisíce čtverečních mil horského terénu zůstávají řídce osídlené. Horolezci používají různé trasy podél hřebene, s výstupy přes strmé skalní stěny a úzké úseky. Červený pískovec vznikl před stovkami milionů let a utváří vzhled masivu. Přístup vede po nezpevněných cestách přes vřesoviště několik mil od nejbližší silnice.

Tento betonový železniční viadukt dokončený v roce 1898 se táhne 1 250 stop (380 metrů) a zvedá se 100 stop (30 metrů) nad dnem údolí. Stavba přepravuje vlaky na lince West Highland a ukazuje inženýrství potřebné k propojení odlehlých oblastí Highland s Glasgowem, přičemž vlaky stále projíždějí touto trasou krajinou hor a jezer.

Toto sladkovodní jezero se táhne 28 mil (45 kilometrů) skotskou Vysočinou, leží mezi zalesněnými svahy a holými vrcholy. V okolních lesích hnízdí orli skalní a vodou proplouvají lososi. Jezero je jedním z nejdelších vodních útvarů v regionu a tvoří přirozenou hranici mezi různými horskými skupinami. Oblast nese stopy po dřívějších osadách a několik stezek vede k vyhlídkám nad vodou. Loch Shiel zůstává stranou hlavních dopravních cest a objevuje se především z lodi.

Tato rybářská vesnice leží na jezeře Loch Carron přibližně 6 mil (10 kilometrů) od Kyle of Lochalsh a těží z proudů Golfského proudu, které vytvářejí mírnější klima. Podél nábřeží rostou palmy, zatímco chráněný záliv přitahuje tuleně, kteří se pravidelně objevují na skalách. Lodní výlety míří na pobřežní ostrovy a podél břehu vedou pobřežní stezky. Osada se vyvinula jako rybářský přístav v 18. století a později se stala místem natáčení několika televizních a filmových produkcí.

Padají vodopády Glomach 370 stop (113 metrů) do strmé rokle v západním Skotsku, zhruba 10 mil (16 kilometrů) jihovýchodně od Dornie. Horská stezka vede 1,5 míle (2,5 kilometru) krajinou Kintail a turisté při ní stoupají několik set stop. Množství vody se značně mění podle srážek a přístup vyžaduje opatrnost na kluzkých úsecích za mokra. Tyto odlehlé vodopády patří k nejvyšším ve Skotsku a ukazují geologické síly, které utvářely terén Vysočiny.

Corrieshalloch Gorge tvoří 200 stop (60 metrů) hlubokou rokli v severním Skotském pohoří, kde vodopády Measach padají do úzkého údolí lemovaného zalesněnými svahy. Visutý most postavený v roce 1874 se klene přes rokli a nabízí výhledy na vodopád a okolní geologii. Rokle byla vyhloubena ledovcovou vodou během poslední doby ledové, která vyřezala hluboké kanály do měkčích vrstev hornin. Stezka vede z parkoviště k mostu a několika vyhlídkám podél okraje. Tento geologický útvar leží jihovýchodně od Ullapoolu na cestě do Inverness a představuje jeden z několika příkladů formování krajiny po době ledové v této odlehlé části Vysočiny. Místo spravuje National Trust for Scotland od roku 1945 a navštěvují ho lidé po celý rok i přes jeho polohu v řídce osídlené oblasti.

Ben Hope se tyčí do výšky 3 041 stop (927 metrů) jako osamělý vrchol v severním Sutherlandu a je nejsevernějším Munro ve Skotsku. Výstup začíná u jezera Loch Hope a vede přes otevřené vřesoviště, než strmé travnaté svahy vedou na skalnatou náhorní plošinu vrcholu. Z vrcholu se výhledy rozprostírají přes rašeliniště Flow Country, k severnímu pobřeží a za jasných dnů až k Orknejským ostrovům. Odkrytá poloha činí horu náchylnou ke změnám počasí a mlha se může rychle přivalit.

Letní ostrovy se táhnou přes vody u severozápadního pobřeží a skládají se ze 17 malých ostrovů, z nichž většina je neobydlená. Několik ostrovů dosahuje výšky přibližně 430 stop nad mořem. Souostroví slouží jako domov pro mořské ptáky a tuleně, kteří nacházejí úkryt na skalnatých výběžcích a v chráněných zátokách. Hlavní ostrov, Tanera Mòr, byl trvale obydlen až do 30. let 20. století a živil malou rybářskou komunitu. Dnes zde žije jen několik lidí během letních měsíců. Ostrovy leží v mořské chráněné oblasti, která zahrnuje vody kolem souostroví. Výlety lodí z Ullapoolu poskytují přístup na některé ostrovy a nabízejí pohled do přirozených stanovišť této odlehlé krajiny.

Tyto kamenné schody byly vytesány v 18. století, aby se sledi přepravovali z malého přístavu na úpatí útesů do solíren na náhorní plošině výše. 330 schodů klesá 250 stop (75 metrů) skalní stěnou a používaly je rybářky, které denně stoupaly a klesaly s těžkými koši na zádech. Přístav dole poskytoval úkryt malým člunům během sezóny lovu sledů v 19. století, kdy tento úsek pobřeží Caithnessu ekonomicky závisel na úlovku. Schody jsou dnes stále schůdné a ukazují fyzické nároky, kterým čelili obyvatelé tohoto odlehlého pobřeží Vysočiny.

Tento starobylý borový les ve Skotské vysočině se rozkládá na dvanácti čtverečních mílích (31 kilometrech čtverečních) podél okraje rašeliniště Rannoch Moor. Černý les Rannoch uchovává zbytky původního kaledonského lesa, který kdysi pokrýval velkou část Skotska. Korunám dominují borovice lesní, zatímco podrost ukrývá vzácné druhy rostlin včetně zimozelenu a plazivého vemeníku. Žije zde jelen evropský, tetřívek obecný, křivka skotská a občas kuna lesní. Les se nachází v nadmořské výšce přibližně 1000 stop (300 metrů) a vykazuje typické rysy vysočinských lesů, s mechem pokrytými skalami a roztroušenými břízami mezi převládajícími borovicemi.

Pláž Luskentyre se táhne tři kilometry (1,9 míle) podél západního pobřeží Harrisu a tvoří jeden z největších souvislých písčitých pásů ve Vnějších Hebridách. Duny se zvedají do výšky 130 stop (40 metrů) nad mořem a lemují přílivové plošiny, které při odlivu zasahují několik set yardů. Voda má tyrkysovou barvu díky světlému písčitému dnu a nízkému obsahu sedimentů. Pláž leží na konci jednopruhové silnice a její písek pochází z rozdrcených mořských mušlí, což vysvětluje bílý vzhled. Při odlivu spojují písečné lavice záliv s ostrovy u pobřeží.

Toto sídlo z červeného pískovce postavil George Bullough v roce 1897 na ostrově Rum a nyní stojí na západním pobřeží skotské Vysočiny. Budova obsahuje nábytek z edwardovského období a taneční sál s mechanickými varhanami. Panství dokumentuje životní styl bohatých průmyslníků na konci 19. století a leží na jednom z nejodlehlejších obydlených ostrovů Vnitřních Hebrid, přístupném pouze trajektem.

Tento záliv leží na západním pobřeží Ross a Cromarty a má načervenalý písek pocházející z železitých pískovcových útvarů v oblasti. Voda je dostatečně čistá ke koupání, i když teploty zůstávají po celý rok chladné. Ze zálivu jsou vidět Summer Isles, skupina malých ostrovů vzdálených přibližně 2 míle (3 kilometry) od pobřeží. Záliv je přístupný po vedlejší silnici a na pláž se dostanete krátkou procházkou. Oblast je součástí méně obydlených částí skotského západního pobřeží.

Cul Mor se tyčí do výšky 2 786 stop (849 metrů) v oblasti Assynt ve skotské Vysočině. Je tvořen torridonským pískovcem, jehož stáří přesahuje miliardu let. Stezka na vrchol vede otevřenou vřesovištní krajinou a nabízí výhledy na sousední vrcholy včetně Suilvenu a Stac Pollaidh. Charakteristické načervenalé vrstvy pískovce tohoto vrcholu odrážejí dávnou geologii tohoto odlehlého kraje. Výstup a sestup obvykle zaberou několik hodin a vedou terénem, který utvářela ledovcová činnost, jež vyhloubila údolí a kary severozápadní Vysočiny.