Yudonosan Shrine, Šintoistická svatyně v Curuoce v Japonsku

Svatyně Judonosan nemá hlavní síň ani bohoslužebnou budovu; hora sama je předmětem uctívání a skála slouží jako iwakura. Přístup vede kolem velké cinobrové brány torii s tmavou deskou a zlatými znaky, poté kolem očistné chaty, kde si návštěvníci zouvají obuv a očišťují se papírovými figurkami, než pokračují bosí.

Svatyně na hoře Yudono je poslední zastávkou poutě šugendó přes tři hory Dewa, po hoře Haguro a hoře Gassan. Před obdobím Meidži byla ztotožňována s Dainiči Njórai, za třemi buddhy ostatních vrcholů. V roce 1932 byla povýšena na státní malou svatyni a po válce se stala svatyní Beppjó pod správou Džindža Hončó.

Před vstupem si návštěvníci zouvají obuv v chatě očisty a třou se papírovými podobiznami (kataširo); bez tohoto obřadu není vstup povolen. Svatyně dodržuje zvyk „nepátrat, nevyprávět“ o svém posvátném předmětu a fotografování kami je přísně zakázáno. básník haiku Matsuo Bašó, který přišel v červenci 1689, zanechal verš „Nemohu mluvit o Jodono, přece mám rukávy mokré“.

Svatyně nemá hlavní síň ani modlitební budovu; hora samotná je předmětem uctívání. Návštěvníci si musí zout boty v chatě očisty a provést očistu papírovou figurkou, než se přiblíží. Soukromá auta nesmějí k svatyni přijet; zaparkujte na parkovišti Senninzawa a použijte kyvadlový autobus nebo jděte pěšky. Místo je v zimě nepřístupné kvůli silnému sněžení.

Před vstupem si návštěvníci zouvají boty v chatě očisty a třou si tělo papírovými figurkami (kataširo); vyžaduje se bosá očista, nikoli koupel. Svatyně nemá honden ani haiden: horou samotnou je božstvo a fotografování posvátného předmětu je zakázáno. Básník Matsuo Bašó, který přišel v červenci 1689, psal o mokrých rukávech v Judonu, o němž nesměl mluvit.