Khafajah, Archeologická lokalita v provincii Dijála, Irák

Chafádža je archeologická lokalita zahrnující několik pahorků, které obsahují pozůstatky chrámů, správních budov a obytných struktur z různých období mezopotámských dějin. Budovy se rozprostírají přibližně od 3100 do 1750 př. n. l., což odhaluje, jak se společnosti vyvíjely a měnily v průběhu staletí.

Chafádža, starověký Tutub, byla osídlena od období Uruku a Džemdet Nasru do konce starobabylonské říše. Ve 3. tisíciletí př. n. l. spadala pod Akkadskou říši a poté pod Třetí dynastii z Uru, než se stala součástí království Ešnunna. Orientální institut v Chicagu provedl v letech 1930–1937 sedm výzkumných sezón pod vedením Henriho Frankforta s Thorkildem Jacobsenem, Conradem Preusserem a Pinhasem Delougazem; Delougaz v letech 1937 a 1938 vedl společný tým American Schools of Oriental Research a Pensylvánské univerzity.

Chrámy sloužily jako centra náboženského uctívání a hospodářské činnosti. Lidé přicházeli přinášet oběti a obchodovat, jak ukazují četné hliněné tabulky objevené uvnitř.

Chafádža leží na řece Dijále, 11 km východně od Bagdádu a 19 km severovýchodně od Ešnunny. Čtyři pahorky jsou označeny A až D; pahorek A, největší, se zvedá 4 metry nad rovinu a na zhruba 100 metrech čtverečních soustřeďuje Oválový chrám, chrám boha Sina a chrám Nintu. Nejnižší vrstvy leží pod hladinou podzemní vody a jsou nepřístupné.

Mezi nalezenými hliněnými tabulkami obsahují některé správní záznamy ukazující, jak lidé obchodovali a spravovali svůj majetek. Tyto každodenní dokumenty poskytují živý obraz hospodářského života před téměř 4000 lety.