Sankt Laurentius, Neoklasicistní kostel ve Wuppertalu, Německo

Sankt Laurentius je neoklasicistní kostel z růžového pískovce s bílými římsovými pásy, navržený Adolfem von Vagedesem a dokončený v roce 1835. Jeho jižně orientované průčelí s dvojicí věží se otevírá na Laurentiusplatz a interiér má černo-bíle šachovnicovou střední loď vedoucí ke zlatému a tmavě hnědému hlavnímu oltáři.

Farnost koupila v roce 1828 z podnětu faráře Stephana Oberrhého Osterfeld západně od Elberfeldu a 10. srpna 1828 položil základní kámen kolínský pomocný biskup Karl Adalbert Freiherr von Beyer. Technické a finanční potíže stavbu zdržely; kostel byl otevřen 8. listopadu 1835 a 11. července 1847 jej vysvětil arcibiskup Johannes von Geissel. Zápalné bomby zničily kostel i vybavení při náletu v noci z 24. na 25. června 1943; znovuotevření přišlo o Vánocích 1949, obnova trvala do roku 1974 a v prosinci 2013 se kostel stal basilica minor.

Kostel slouží jako místo setkávání místní komunity, kde pravidelné bohoslužby spojují lidi po celý rok. Uvnitř zvuk dvou velkých varhan naplňuje prostor a utváří duchovní zážitek pro ty, kdo navštíví.

Kostel je otevřen denně a návštěvníci mohou vstoupit téměř kdykoli, i když se během týdne konají pravidelné bohoslužby. Doporučuje se zkontrolovat místní informace a najít časy návštěv, které nejsou v rozporu s náboženskými obřady.

Kostel má ve své západní věži sedm bronzových zvonů, které zvoní při zvláštních příležitostech a nesou charakteristický zvuk po celém městě. Větší z obou varhan postavil Romanus Seifert v roce 1964 a představuje varhanářské řemeslo té doby.