Pieve di San Giorgio di Valpolicella, Románský kostel v San Giorgio di Valpolicella, Sant'Ambrogio di Valpolicella, Itálie

Pieve di San Giorgio di Valpolicella je románský kostel v San Giorgio di Valpolicella, části obce Sant'Ambrogio di Valpolicella. Průčelí z hrubých světle šedých a béžových kamenných bloků má vystupující zaoblený útvar s vysokým obloukovým portálem v růžovém kamenném rámu; vpravo se tyčí čtverhranná kamenná zvonice s ciferníkem. Uvnitř lemují dlouhou loď pod tmavým dřevěným krovem půlkruhové oblouky, pod obloukem apsidy stojí kamenný oltář.

Vykopávky východně od kostela v letech 1985–1989 odkryly obdélnou chatu z doby bronzové a stavby z doby železné typu „rhaetského domu“, vytesané do skály a kryté deskami růžového vápence. Místo bylo náboženským střediskem Arusnatů, jejichž nápisy uvádějí božstva jako Lualda, Cuslanus a Slunce a Měsíc. Longobardskou fázi dokládají sloupky ciboria se jménem krále Liutpranda (712–744); kostel byl z velké části přestavěn kolem 11. století po zemětřesení v roce 1117 a bula Evžena III. z roku 1145 jej poprvé nazývá pieve.

Přezdívka „Ingannapoltron“ („šálí lenocha“) odkazuje na stoupání, které museli poutníci zdolat, aby se dostali ke kostelu na vrcholu. Farnost byla kolegiátním kostelem, jehož kanovníci vedli schola iuniorum, kde se místní chlapci učili základům latinské gramatiky a z nichž byli vybíráni noví duchovní. Křtitelnice z počátku 12. století stojí na levé straně budovy.

Návštěvníci mohou prozkoumat východní klášter s jeho třemi původními kolonádami a centrální studnou, plus archeologické muzeum navržené Libero Cecchinim. Poloha na vrcholu kopce nabízí široké výhledy na okolní region při procházce komplexem.

V pravé lodi stojí pod jedním ze sloupů oltář zasvěcený Slunci a Luně, který dal postavit kněz Quintus Sertorius Festus. Podle pramenů zřejmě jen Arusnaté uctívali obě božstva společně, pravděpodobně kvůli úrodě polí.