La Solitudine, Budova kostela na kopci v Nuoru, Itálie.

La Solitudine je kostel na cestě k Monte Ortobene v Nuoru. Mramorovou fasádu korunuje plachtová zvonice, interiér má jednu loď s odkrytými dřevěnými trámy a půlkruhovou apsidu. Vápenné stěny člení lomené oblouky, které nesou křížovou cestu.

Kostel vznikl v 17. století jako venkovské bohoslužebné místo pro pastýře a rolníky žijící mimo Nuoro. Letopočet 1622 patří jeho bronzovému zvonu, který odlil zvonař Giovanni Pira na objednávku Perdity Basigheddu, ženy z Nuora smířené s církví roku 1605 po čarodějnickém procesu. Stavba ze 17. století byla v letech 1947–1958 zbořena kvůli novému kostelu Giovanniho Ciusy Romagni, který si starý zvon ponechal.

Na pravé stěně stojí leštěný sarkofág z černé žuly Grazie Deleddy, která zemřela v roce 1936 v Římě a byla pohřbena na hřbitově Verano, než byly její ostatky v roce 1959 převezeny na Sardinii. Její poslední román La chiesa della Solitudine nese jméno kostela. Bronzové dveře od Eugenia Tavolary zobrazují Madonnu della Solitudine.

Kostel slouží jako výchozí bod pro stezku 101, která vede vzhůru k soše Krista Spasitele na hoře. Cesta je dobře udržovaná a nabízí možnosti pro různé úrovně kondice a časové možnosti.

Uvnitř kostela je uchováván původní zvon z roku 1622, který odlil zvonař Giovanni Pira. Objednala jej Perdita Basigheddu, žena z Nuora souzená za čarodějnictví, která se roku 1605 smířila s církví. Zdobí jej tři mariánské rytiny, mezi nimi Panna Maria z Itrie.