Abila, Archeologická lokalita a předběžná památka světového dědictví v guvernorátu Irbid, Jordánsko

Abila je starověké město v guvernorátu Irbid v severním Jordánsku, nepřetržitě obývané od rané doby bronzové. Lokalita se skládá ze dvou hlavních pahorků s pozůstatky domů, chrámů, lázní, kostelů a divadla, které zahrnují různá období od doby bronzové po islámské časy.

Abila se objevuje v amarnské korespondenci ze 14. století př. n. l. jako Ia-bi-li-ma a její první městská hradba byla postavena v době železné. Polybios a Iosephus Flavius zaznamenávají její dobytí Antiochem III. v roce 218 př. n. l.; Pompeius ji dobyl v roce 63 př. n. l. a udělil jí nezávislost. Nápis z doby Hadriánovy dokládá členství v Dekapoli. Válka nebo zemětřesení v roce 633 vedly k opuštění, ale v umajjovském období byla znovu osídlena.

Název Abila pochází ze semitského slova pro louku nebo zelený porost, což odpovídá poloze u pramene Ain Quweilbeh mezi olivovými háji a pšeničnými poli. Jižní vrch Umm al-Amad znamená „Matka sloupů“. Místní tradice spojuje toto místo s prorokem Eliášem a dnešní vesnice Hartha si zachovává své aramejské jméno znamenající tábor.

Lokalita zahrnuje dva telly, Tell al-Abila a Chirbet Tell Umm al-Amad, na levém břehu wádí Qweilibeh; opevněné město se táhlo přes sedlo mezi nimi. Jižní vrch Umm al-Amad („Matka sloupů“) nese stojící sloupy. Terén je nerovný a značná část zřícenin zůstává nevykopaná na povrchu, proto si na přechod mezi vrchy vyhraďte čas.

Jižní vrch lokality se nazývá Umm al-Amad, „Matka sloupů“, podle velkých sloupů, které tam dosud stojí. Prvním Evropanem, který místo navštívil, byl Ulrich Jasper Seetzen v roce 1806; Guy Le Strange popsal zříceniny již v roce 1889 a vykopávky pokračují od roku 1980.