Prohlédněte si památky kolem sebe v AROtevírejte truhly v aplikaci
Around Us je stvořen pro váš telefon – namiřte fotoaparát do ulic a objevujte památky a místa kolem sebe v rozšířené realitě.Around Us je stvořen pro váš telefon – truhly se odemykají, když chodíte, objevujete a zachycujete místa v okolí.
Britská koloniální architektura: Indie, indo-saracénský styl
Britská vláda v Indii v letech 1800 až 1947 zanechala výrazný architektonický odkaz ve velkých indických městech. Evropské styly včetně viktoriánské gotiky, neoklasicismu a renesance se spojily s indickými dekorativními motivy a řemeslnou prací. Výsledkem byl indo-saracénský styl, hybridní forma, která vyjadřovala koloniální moc a zároveň zahrnovala místní stavební tradice. Bombaj představuje tuto architekturu prostřednictvím nádraží Chhatrapati Shivaji Maharaj Terminus, hodinové věže Rajabai a Brány Indie. Kalkata ji ukazuje v památníku Victoria Memorial a budově Writers' Building, zatímco Dillí nabízí Rashtrapati Bhavan a hotel Maidens. Čennaí ukazuje madrasský vrchní soud a vládní muzeum, Hajdarábád má palác Falaknuma a Šimla sídlí Indický institut pro pokročilá studia. Tyto stavby sloužily jako vládní sídla, soudní budovy, nádraží, hotely a muzea a dodnes utvářejí městskou krajinu indických měst.
Britská koloniální architektura: Indie, indo-saracénský styl
Britská vláda v Indii v letech 1800 až 1947 zanechala výrazný architektonický odkaz ve velkých indických městech. Evropské styly včetně viktoriánské gotiky, neoklasicismu a renesance se spojily s indickými dekorativními motivy a řemeslnou prací. Výsledkem byl indo-saracénský styl, hybridní forma, která vyjadřovala koloniální moc a zároveň zahrnovala místní stavební tradice. Bombaj představuje tuto architekturu prostřednictvím nádraží Chhatrapati Shivaji Maharaj Terminus, hodinové věže Rajabai a Brány Indie. Kalkata ji ukazuje v památníku Victoria Memorial a budově Writers' Building, zatímco Dillí nabízí Rashtrapati Bhavan a hotel Maidens. Čennaí ukazuje madrasský vrchní soud a vládní muzeum, Hajdarábád má palác Falaknuma a Šimla sídlí Indický institut pro pokročilá studia. Tyto stavby sloužily jako vládní sídla, soudní budovy, nádraží, hotely a muzea a dodnes utvářejí městskou krajinu indických měst.
V tomto článku
18 míst k objevení — Nenechte si ujít to poslední!
Victoria Memorial v Kalkatě byl postaven v letech 1906 až 1921 na počest královny Viktorie a spojuje britské a indické architektonické prvky typické pro koloniální éru. Tato stavba z bílého mramoru s centrální kupolí stojí v zahradách o rozloze 64 hektarů (158 akrů) a ukrývá muzeum s obrazy, sochami a historickými předměty z období britské nadvlády v Indii, které dokumentují kulturní výměnu, jež utvářela toto období dějin jižní Asie.
Tento čedičový oblouk vysoký 85 stop (26 metrů) byl dokončen v roce 1924 a označuje místo, kde britští koloniální vládci poprvé vstoupili na indickou půdu. Brána Indie kombinuje viktoriánské a indo-saracénské architektonické prvky a byla postavena na památku návštěvy krále Jiřího V. a královny Marie v roce 1911. Stavba stojí v přístavu v Mumbaí a sloužila jako slavnostní vstup pro významné britské úředníky. Památník ukazuje architektonické spojení evropských a indických stylů v koloniálním období a nyní přitahuje návštěvníky z celého světa. Oblouk navrhl skotský architekt George Wittet a používá žlutý čedič z regionu spolu s betonem.
Rashtrapati Bhavan byl postaven v letech 1912 až 1929 jako sídlo britského místokrále a nyní slouží jako oficiální domov prezidenta Indie. Budova má 340 místností a rozkládá se na 330 akrech v centru Nového Dillí. Ztělesňuje architektonickou vizi Edwina Lutyense, který spojil klasické evropské proporce s indickými designovými prvky. Centrální kopule se tyčí do výšky 180 stop a odkazuje na buddhistické stúpy, zatímco fasády zahrnují chhatrí a další regionální formy. Tato syntéza západních a indických tradic dělá z Rashtrapati Bhavan reprezentativní příklad koloniální architektury, která vznikla během britské nadvlády v Indii.
Toto nádraží v Mumbaí bylo dokončeno v roce 1888 a spojuje viktoriánskou gotiku s tradiční indickou palácovou architekturou. Budova slouží milionům cestujících denně a je významným příkladem architektonického spojení evropských a indických prvků během britského koloniálního období v letech 1800 až 1947. Fasáda předvádí propracované kamenné práce, věžičky a kopule, které ztělesňují indo-saracénský styl, jenž utvářel vládní budovy, nádraží a paláce v Mumbaí, Kalkatě, Dillí a dalších indických městech.
Tento dvoupatrový bílý palác v Mysore byl postaven v roce 1921 podle italských architektonických zásad a ukazuje evropské vlivy během britského koloniálního období v Indii. Lalitha Mahal původně sloužil jako hostovské sídlo pro vysoce postavené návštěvníky mahárádži a spojuje klasický evropský design fasády s místními stavebními postupy. Stavba vykazuje prvky renesančního stylu se symetrickými proporcemi, obloukovými okny a centrální kupolí. Dnes budova slouží jako státní hotel a zachovává svůj historický význam jako příklad kulturní výměny mezi britskou správou a indickou vládou na počátku dvacátého století.
Budova spisovatelů byla více než dvě století správním srdcem britské moci v Bengálsku. Tato dlouhá stavba z červených cihel s charakteristickými kolonádami a bílými sloupy byla původně postavena pro nižší úředníky Východoindické společnosti, kteří zde sepisovali obchodní dohody a korespondenci. Budova prošla mnoha rozšířeními a rekonstrukcemi, které spojily klasické georgiánské proporce s praktickými správními funkcemi. Během britského koloniálního období se vyvinula v sídlo bengálské vlády a dodnes v ní sídlí státní ministerstva. Fasáda se táhne 152 metrů (500 stop) podél Dalhousie Square a představuje architektonické spojení evropských správních struktur s indickým klimatem a místními stavebními materiály.
Tato soudní budova z roku 1869 v Prajágrádži ukazuje gotickou architekturu, kterou britští koloniální architekti upřednostňovali během své vlády nad Indií. Stavba používá červené cihly a má vysoké věže a velký vstupní portál. Budova ilustruje, jak se evropské stavební styly přenesly do indických měst, kde dnes stále slouží jako vládní a správní zařízení. Vrchní soud v Iláhábádu je příkladem právních a správních institucí založených během britského koloniálního období v letech 1800 až 1947.
Tento kostel z roku 1787 spojuje neoklasicistní prvky s osmibokým půdorysem a vysokou věží zakončenou měděnou špicí. Stavba ukazuje ranou fázi britské koloniální architektury v Indii, kdy se evropské stavební tradice poprvé přizpůsobily indickému podnebí a podmínkám. Neoklasicistní design se sloupy a pilastry následuje gruzínský styl rozšířený v té době v Británii, zatímco osmiboký půdorys odpovídá tropickým požadavkům lepším prouděním vzduchu v celém interiéru.
Tato soudní budova byla dokončena v roce 1878 a spojuje gotické a indo-saracénské architektonické prvky z období britského kolonialismu. Fasáda zobrazuje detailní kamenné sochy, lomené oblouky a dvě osmiboké věže, které se tyčí proti obzoru Bombaje. Nejvyšší soud v Bombaji stále slouží jako jeden z hlavních soudů v Indii a ilustruje kulturní výměnu mezi evropskými a indickými stavebními styly během koloniální éry. Stavba stojí ve čtvrti Fort a zůstává jedním z významných příkladů viktoriánské architektury ve městě.
Tento institut sídlí v budově z roku 1888, která původně sloužila jako sídlo britského místokrále Indie. Stavba ztělesňuje indo-saracénský architektonický styl koloniálního období a spojuje evropské designové prvky s indickými dekorativními motivy. Rozlehlý areál v Šimle fungoval za britské nadvlády jako letní sídlo a nyní v něm sídlí výzkumná instituce pro humanitní studia. Šedá kamenná architektura vykazuje charakteristické věže, balkony a dřevořezby typické pro pozdně viktoriánské období v Indii.
Tento hotel byl otevřen v roce 1903 a představuje ranou architekturu britské koloniální pohostinnosti v Novém Dillí se svými bílými sloupy a rozlehlými verandami. Stavba spojuje evropské a indické architektonické prvky typické pro koloniální období. Hotel si zachovává koloniální design zahrady s využitím původních rostlinných druhů. Toto zařízení je jedním z raných příkladů architektury ubytování z období předtím, než se Dillí stalo hlavním městem Britské Indie.
Tato věž v Bombaji vysoká 280 stop byla dokončena v roce 1878 jako součást univerzitního kampusu a představuje spojení novogotického a indo-saracénského stylu, které je typické pro britskou koloniální architekturu. Navrhl ji George Gilbert Scott a kombinuje viktoriánské detaily s místními stavebními tradicemi, což odráží kulturní výměnu, jež definovala tuto éru. Věž ukrývá zvonkohru se 16 melodiemi, které znějí po celý den, a připomíná tak funkční i symbolickou roli, kterou takové stavby měly v koloniálních správních centrech. Rajabai Clock Tower propojuje evropskou hodinářskou technologii s architektonickým dědictvím Indie v období let 1800 až 1947.
Tato soudní instituce spojuje evropské a indické architektonické prvky a byla postavena v roce 1892 jako symbol britské koloniální správy v Čennaí. Vrchní soud v Madrásu má cihlové zdi a centrální věž, která představuje indo-saracénskou architekturu té doby. Fasáda zahrnuje kopule, lomené oblouky a geometrické vzory, které dokládají kulturní výměnu mezi viktoriánskými stavebními tradicemi a místními designovými formami. Symetrický komplex s nádvořími a kolonádami slouží jako funkční soud více než 130 let a ztělesňuje architektonické spojení tohoto koloniálního období.
Tento palác byl postaven v roce 1768 a spojuje evropské a islámské architektonické prvky do příkladu kulturního prolínání, které charakterizovalo britskou koloniální Indii. Čepauk Palác má minarety, zdobená okna a tradiční indická nádvoří ve své struktuře z červených cihel. Kombinace prvků viktoriánského stylu a indo-saracénských rysů činí budovu důležitým svědectvím o architektonické výměně mezi lety 1800 a 1947. Palác stojí v Čennaí, městě s mnoha koloniálními stavbami.
Centrální správní budova Univerzity v Iláhábádu byla dokončena v roce 1887 a představuje evropský a indický architektonický přístup pozdního koloniálního období. Tato stavba spojuje viktoriánské a indické prvky prostřednictvím kamenných zdí, lomených oblouků a ozdobných detailů. Jako jedna z nejstarších moderních univerzit v zemi odráží tato budova vzdělávací politiku britské správy a její snahy zavést západní akademické tradice v Indii. Fasáda vykazuje typické rysy vládní architektury té doby s jasným uspořádáním a formálními proporcemi. Univerzita v Iláhábádu zaujímá důležité místo v indických dějinách vzdělávání a dokumentuje institucionální rámce tohoto období.
Muzeum prince z Walesu spojuje indické, islámské a britské architektonické prvky, což ukazuje fúzi, která definovala koloniální výstavbu v Mumbaí. Postaveno v roce 1915, tato stavba představuje centrální kopuli, řezané kamenné detaily a četné obloukové galerie. Budova stojí jako příklad indo-saracénského stylu, který kombinuje evropské gotické prvky s tradičními indickými formami. Fasáda zobrazuje složité kamenické práce, zatímco interiéry mají vysoké stropy a dekorativní oblouky. Tato instituce představuje kulturní a administrativní ambice britské nadvlády v Indii a nyní slouží jako hlavní muzeum umění a historie.
Tento palác byl postaven v roce 1893 jako sídlo nizáma z Hajdarábádu a ukazuje spojení evropských a indických architektonických stylů během britského koloniálního období. Budova má 220 místností a rozkládá se na 93 akrech (32 hektarech) na vrcholu kopce s výhledem na město. Architektura kombinuje neoklasicistní a italské vlivy s tradičními indickými prvky. Interiéry zdobí benátské křišťálové lustry, mramorová schodiště a evropský nábytek spolu s mughalskými ornamenty. Dnes palác slouží jako luxusní hotel a zachovává design z přelomu století.
Toto muzeum bylo založeno v roce 1851 a vystavuje archeologické artefakty, mince, sochy a sbírku přírodní historie v neoklasicistní budově. Vládní muzeum v Čennaí je dokladem britské koloniální architektury v Indii a spojuje evropské principy designu s funkcí veřejné vzdělávací instituce. Sbírky zahrnují jihoindické bronzy z dynastie Čólů, buddhistické relikvie z Amarávatí a zoologické vzorky odrážející vědecké zájmy koloniálního období. Symetrické průčelí a klasické proporce budovy představují architektonický přístup, který Britové používali pro správní a kulturní stavby na svých indických územích.
V tomto článku
18 míst k objevení — Nenechte si ujít to poslední!
Victoria Memorial v Kalkatě byl postaven v letech 1906 až 1921 na počest královny Viktorie a spojuje britské a indické architektonické prvky typické pro koloniální éru. Tato stavba z bílého mramoru s centrální kupolí stojí v zahradách o rozloze 64 hektarů (158 akrů) a ukrývá muzeum s obrazy, sochami a historickými předměty z období britské nadvlády v Indii, které dokumentují kulturní výměnu, jež utvářela toto období dějin jižní Asie.
Tento čedičový oblouk vysoký 85 stop (26 metrů) byl dokončen v roce 1924 a označuje místo, kde britští koloniální vládci poprvé vstoupili na indickou půdu. Brána Indie kombinuje viktoriánské a indo-saracénské architektonické prvky a byla postavena na památku návštěvy krále Jiřího V. a královny Marie v roce 1911. Stavba stojí v přístavu v Mumbaí a sloužila jako slavnostní vstup pro významné britské úředníky. Památník ukazuje architektonické spojení evropských a indických stylů v koloniálním období a nyní přitahuje návštěvníky z celého světa. Oblouk navrhl skotský architekt George Wittet a používá žlutý čedič z regionu spolu s betonem.
Rashtrapati Bhavan byl postaven v letech 1912 až 1929 jako sídlo britského místokrále a nyní slouží jako oficiální domov prezidenta Indie. Budova má 340 místností a rozkládá se na 330 akrech v centru Nového Dillí. Ztělesňuje architektonickou vizi Edwina Lutyense, který spojil klasické evropské proporce s indickými designovými prvky. Centrální kopule se tyčí do výšky 180 stop a odkazuje na buddhistické stúpy, zatímco fasády zahrnují chhatrí a další regionální formy. Tato syntéza západních a indických tradic dělá z Rashtrapati Bhavan reprezentativní příklad koloniální architektury, která vznikla během britské nadvlády v Indii.
Toto nádraží v Mumbaí bylo dokončeno v roce 1888 a spojuje viktoriánskou gotiku s tradiční indickou palácovou architekturou. Budova slouží milionům cestujících denně a je významným příkladem architektonického spojení evropských a indických prvků během britského koloniálního období v letech 1800 až 1947. Fasáda předvádí propracované kamenné práce, věžičky a kopule, které ztělesňují indo-saracénský styl, jenž utvářel vládní budovy, nádraží a paláce v Mumbaí, Kalkatě, Dillí a dalších indických městech.
Tento dvoupatrový bílý palác v Mysore byl postaven v roce 1921 podle italských architektonických zásad a ukazuje evropské vlivy během britského koloniálního období v Indii. Lalitha Mahal původně sloužil jako hostovské sídlo pro vysoce postavené návštěvníky mahárádži a spojuje klasický evropský design fasády s místními stavebními postupy. Stavba vykazuje prvky renesančního stylu se symetrickými proporcemi, obloukovými okny a centrální kupolí. Dnes budova slouží jako státní hotel a zachovává svůj historický význam jako příklad kulturní výměny mezi britskou správou a indickou vládou na počátku dvacátého století.
Budova spisovatelů byla více než dvě století správním srdcem britské moci v Bengálsku. Tato dlouhá stavba z červených cihel s charakteristickými kolonádami a bílými sloupy byla původně postavena pro nižší úředníky Východoindické společnosti, kteří zde sepisovali obchodní dohody a korespondenci. Budova prošla mnoha rozšířeními a rekonstrukcemi, které spojily klasické georgiánské proporce s praktickými správními funkcemi. Během britského koloniálního období se vyvinula v sídlo bengálské vlády a dodnes v ní sídlí státní ministerstva. Fasáda se táhne 152 metrů (500 stop) podél Dalhousie Square a představuje architektonické spojení evropských správních struktur s indickým klimatem a místními stavebními materiály.
Tato soudní budova z roku 1869 v Prajágrádži ukazuje gotickou architekturu, kterou britští koloniální architekti upřednostňovali během své vlády nad Indií. Stavba používá červené cihly a má vysoké věže a velký vstupní portál. Budova ilustruje, jak se evropské stavební styly přenesly do indických měst, kde dnes stále slouží jako vládní a správní zařízení. Vrchní soud v Iláhábádu je příkladem právních a správních institucí založených během britského koloniálního období v letech 1800 až 1947.
Tento kostel z roku 1787 spojuje neoklasicistní prvky s osmibokým půdorysem a vysokou věží zakončenou měděnou špicí. Stavba ukazuje ranou fázi britské koloniální architektury v Indii, kdy se evropské stavební tradice poprvé přizpůsobily indickému podnebí a podmínkám. Neoklasicistní design se sloupy a pilastry následuje gruzínský styl rozšířený v té době v Británii, zatímco osmiboký půdorys odpovídá tropickým požadavkům lepším prouděním vzduchu v celém interiéru.
Tato soudní budova byla dokončena v roce 1878 a spojuje gotické a indo-saracénské architektonické prvky z období britského kolonialismu. Fasáda zobrazuje detailní kamenné sochy, lomené oblouky a dvě osmiboké věže, které se tyčí proti obzoru Bombaje. Nejvyšší soud v Bombaji stále slouží jako jeden z hlavních soudů v Indii a ilustruje kulturní výměnu mezi evropskými a indickými stavebními styly během koloniální éry. Stavba stojí ve čtvrti Fort a zůstává jedním z významných příkladů viktoriánské architektury ve městě.
Tento institut sídlí v budově z roku 1888, která původně sloužila jako sídlo britského místokrále Indie. Stavba ztělesňuje indo-saracénský architektonický styl koloniálního období a spojuje evropské designové prvky s indickými dekorativními motivy. Rozlehlý areál v Šimle fungoval za britské nadvlády jako letní sídlo a nyní v něm sídlí výzkumná instituce pro humanitní studia. Šedá kamenná architektura vykazuje charakteristické věže, balkony a dřevořezby typické pro pozdně viktoriánské období v Indii.
Tento hotel byl otevřen v roce 1903 a představuje ranou architekturu britské koloniální pohostinnosti v Novém Dillí se svými bílými sloupy a rozlehlými verandami. Stavba spojuje evropské a indické architektonické prvky typické pro koloniální období. Hotel si zachovává koloniální design zahrady s využitím původních rostlinných druhů. Toto zařízení je jedním z raných příkladů architektury ubytování z období předtím, než se Dillí stalo hlavním městem Britské Indie.
Tato věž v Bombaji vysoká 280 stop byla dokončena v roce 1878 jako součást univerzitního kampusu a představuje spojení novogotického a indo-saracénského stylu, které je typické pro britskou koloniální architekturu. Navrhl ji George Gilbert Scott a kombinuje viktoriánské detaily s místními stavebními tradicemi, což odráží kulturní výměnu, jež definovala tuto éru. Věž ukrývá zvonkohru se 16 melodiemi, které znějí po celý den, a připomíná tak funkční i symbolickou roli, kterou takové stavby měly v koloniálních správních centrech. Rajabai Clock Tower propojuje evropskou hodinářskou technologii s architektonickým dědictvím Indie v období let 1800 až 1947.
Tato soudní instituce spojuje evropské a indické architektonické prvky a byla postavena v roce 1892 jako symbol britské koloniální správy v Čennaí. Vrchní soud v Madrásu má cihlové zdi a centrální věž, která představuje indo-saracénskou architekturu té doby. Fasáda zahrnuje kopule, lomené oblouky a geometrické vzory, které dokládají kulturní výměnu mezi viktoriánskými stavebními tradicemi a místními designovými formami. Symetrický komplex s nádvořími a kolonádami slouží jako funkční soud více než 130 let a ztělesňuje architektonické spojení tohoto koloniálního období.
Tento palác byl postaven v roce 1768 a spojuje evropské a islámské architektonické prvky do příkladu kulturního prolínání, které charakterizovalo britskou koloniální Indii. Čepauk Palác má minarety, zdobená okna a tradiční indická nádvoří ve své struktuře z červených cihel. Kombinace prvků viktoriánského stylu a indo-saracénských rysů činí budovu důležitým svědectvím o architektonické výměně mezi lety 1800 a 1947. Palác stojí v Čennaí, městě s mnoha koloniálními stavbami.
Centrální správní budova Univerzity v Iláhábádu byla dokončena v roce 1887 a představuje evropský a indický architektonický přístup pozdního koloniálního období. Tato stavba spojuje viktoriánské a indické prvky prostřednictvím kamenných zdí, lomených oblouků a ozdobných detailů. Jako jedna z nejstarších moderních univerzit v zemi odráží tato budova vzdělávací politiku britské správy a její snahy zavést západní akademické tradice v Indii. Fasáda vykazuje typické rysy vládní architektury té doby s jasným uspořádáním a formálními proporcemi. Univerzita v Iláhábádu zaujímá důležité místo v indických dějinách vzdělávání a dokumentuje institucionální rámce tohoto období.
Muzeum prince z Walesu spojuje indické, islámské a britské architektonické prvky, což ukazuje fúzi, která definovala koloniální výstavbu v Mumbaí. Postaveno v roce 1915, tato stavba představuje centrální kopuli, řezané kamenné detaily a četné obloukové galerie. Budova stojí jako příklad indo-saracénského stylu, který kombinuje evropské gotické prvky s tradičními indickými formami. Fasáda zobrazuje složité kamenické práce, zatímco interiéry mají vysoké stropy a dekorativní oblouky. Tato instituce představuje kulturní a administrativní ambice britské nadvlády v Indii a nyní slouží jako hlavní muzeum umění a historie.
Tento palác byl postaven v roce 1893 jako sídlo nizáma z Hajdarábádu a ukazuje spojení evropských a indických architektonických stylů během britského koloniálního období. Budova má 220 místností a rozkládá se na 93 akrech (32 hektarech) na vrcholu kopce s výhledem na město. Architektura kombinuje neoklasicistní a italské vlivy s tradičními indickými prvky. Interiéry zdobí benátské křišťálové lustry, mramorová schodiště a evropský nábytek spolu s mughalskými ornamenty. Dnes palác slouží jako luxusní hotel a zachovává design z přelomu století.
Toto muzeum bylo založeno v roce 1851 a vystavuje archeologické artefakty, mince, sochy a sbírku přírodní historie v neoklasicistní budově. Vládní muzeum v Čennaí je dokladem britské koloniální architektury v Indii a spojuje evropské principy designu s funkcí veřejné vzdělávací instituce. Sbírky zahrnují jihoindické bronzy z dynastie Čólů, buddhistické relikvie z Amarávatí a zoologické vzorky odrážející vědecké zájmy koloniálního období. Symetrické průčelí a klasické proporce budovy představují architektonický přístup, který Britové používali pro správní a kulturní stavby na svých indických územích.
Victoria Memorial v Kalkatě byl postaven v letech 1906 až 1921 na počest královny Viktorie a spojuje britské a indické architektonické prvky typické pro koloniální éru. Tato stavba z bílého mramoru s centrální kupolí stojí v zahradách o rozloze 64 hektarů (158 akrů) a ukrývá muzeum s obrazy, sochami a historickými předměty z období britské nadvlády v Indii, které dokumentují kulturní výměnu, jež utvářela toto období dějin jižní Asie.
Tento čedičový oblouk vysoký 85 stop (26 metrů) byl dokončen v roce 1924 a označuje místo, kde britští koloniální vládci poprvé vstoupili na indickou půdu. Brána Indie kombinuje viktoriánské a indo-saracénské architektonické prvky a byla postavena na památku návštěvy krále Jiřího V. a královny Marie v roce 1911. Stavba stojí v přístavu v Mumbaí a sloužila jako slavnostní vstup pro významné britské úředníky. Památník ukazuje architektonické spojení evropských a indických stylů v koloniálním období a nyní přitahuje návštěvníky z celého světa. Oblouk navrhl skotský architekt George Wittet a používá žlutý čedič z regionu spolu s betonem.
Rashtrapati Bhavan byl postaven v letech 1912 až 1929 jako sídlo britského místokrále a nyní slouží jako oficiální domov prezidenta Indie. Budova má 340 místností a rozkládá se na 330 akrech v centru Nového Dillí. Ztělesňuje architektonickou vizi Edwina Lutyense, který spojil klasické evropské proporce s indickými designovými prvky. Centrální kopule se tyčí do výšky 180 stop a odkazuje na buddhistické stúpy, zatímco fasády zahrnují chhatrí a další regionální formy. Tato syntéza západních a indických tradic dělá z Rashtrapati Bhavan reprezentativní příklad koloniální architektury, která vznikla během britské nadvlády v Indii.
Toto nádraží v Mumbaí bylo dokončeno v roce 1888 a spojuje viktoriánskou gotiku s tradiční indickou palácovou architekturou. Budova slouží milionům cestujících denně a je významným příkladem architektonického spojení evropských a indických prvků během britského koloniálního období v letech 1800 až 1947. Fasáda předvádí propracované kamenné práce, věžičky a kopule, které ztělesňují indo-saracénský styl, jenž utvářel vládní budovy, nádraží a paláce v Mumbaí, Kalkatě, Dillí a dalších indických městech.
Tento dvoupatrový bílý palác v Mysore byl postaven v roce 1921 podle italských architektonických zásad a ukazuje evropské vlivy během britského koloniálního období v Indii. Lalitha Mahal původně sloužil jako hostovské sídlo pro vysoce postavené návštěvníky mahárádži a spojuje klasický evropský design fasády s místními stavebními postupy. Stavba vykazuje prvky renesančního stylu se symetrickými proporcemi, obloukovými okny a centrální kupolí. Dnes budova slouží jako státní hotel a zachovává svůj historický význam jako příklad kulturní výměny mezi britskou správou a indickou vládou na počátku dvacátého století.
Budova spisovatelů byla více než dvě století správním srdcem britské moci v Bengálsku. Tato dlouhá stavba z červených cihel s charakteristickými kolonádami a bílými sloupy byla původně postavena pro nižší úředníky Východoindické společnosti, kteří zde sepisovali obchodní dohody a korespondenci. Budova prošla mnoha rozšířeními a rekonstrukcemi, které spojily klasické georgiánské proporce s praktickými správními funkcemi. Během britského koloniálního období se vyvinula v sídlo bengálské vlády a dodnes v ní sídlí státní ministerstva. Fasáda se táhne 152 metrů (500 stop) podél Dalhousie Square a představuje architektonické spojení evropských správních struktur s indickým klimatem a místními stavebními materiály.
Tato soudní budova z roku 1869 v Prajágrádži ukazuje gotickou architekturu, kterou britští koloniální architekti upřednostňovali během své vlády nad Indií. Stavba používá červené cihly a má vysoké věže a velký vstupní portál. Budova ilustruje, jak se evropské stavební styly přenesly do indických měst, kde dnes stále slouží jako vládní a správní zařízení. Vrchní soud v Iláhábádu je příkladem právních a správních institucí založených během britského koloniálního období v letech 1800 až 1947.
Tento kostel z roku 1787 spojuje neoklasicistní prvky s osmibokým půdorysem a vysokou věží zakončenou měděnou špicí. Stavba ukazuje ranou fázi britské koloniální architektury v Indii, kdy se evropské stavební tradice poprvé přizpůsobily indickému podnebí a podmínkám. Neoklasicistní design se sloupy a pilastry následuje gruzínský styl rozšířený v té době v Británii, zatímco osmiboký půdorys odpovídá tropickým požadavkům lepším prouděním vzduchu v celém interiéru.
Tato soudní budova byla dokončena v roce 1878 a spojuje gotické a indo-saracénské architektonické prvky z období britského kolonialismu. Fasáda zobrazuje detailní kamenné sochy, lomené oblouky a dvě osmiboké věže, které se tyčí proti obzoru Bombaje. Nejvyšší soud v Bombaji stále slouží jako jeden z hlavních soudů v Indii a ilustruje kulturní výměnu mezi evropskými a indickými stavebními styly během koloniální éry. Stavba stojí ve čtvrti Fort a zůstává jedním z významných příkladů viktoriánské architektury ve městě.
Tento institut sídlí v budově z roku 1888, která původně sloužila jako sídlo britského místokrále Indie. Stavba ztělesňuje indo-saracénský architektonický styl koloniálního období a spojuje evropské designové prvky s indickými dekorativními motivy. Rozlehlý areál v Šimle fungoval za britské nadvlády jako letní sídlo a nyní v něm sídlí výzkumná instituce pro humanitní studia. Šedá kamenná architektura vykazuje charakteristické věže, balkony a dřevořezby typické pro pozdně viktoriánské období v Indii.
Tento hotel byl otevřen v roce 1903 a představuje ranou architekturu britské koloniální pohostinnosti v Novém Dillí se svými bílými sloupy a rozlehlými verandami. Stavba spojuje evropské a indické architektonické prvky typické pro koloniální období. Hotel si zachovává koloniální design zahrady s využitím původních rostlinných druhů. Toto zařízení je jedním z raných příkladů architektury ubytování z období předtím, než se Dillí stalo hlavním městem Britské Indie.
Tato věž v Bombaji vysoká 280 stop byla dokončena v roce 1878 jako součást univerzitního kampusu a představuje spojení novogotického a indo-saracénského stylu, které je typické pro britskou koloniální architekturu. Navrhl ji George Gilbert Scott a kombinuje viktoriánské detaily s místními stavebními tradicemi, což odráží kulturní výměnu, jež definovala tuto éru. Věž ukrývá zvonkohru se 16 melodiemi, které znějí po celý den, a připomíná tak funkční i symbolickou roli, kterou takové stavby měly v koloniálních správních centrech. Rajabai Clock Tower propojuje evropskou hodinářskou technologii s architektonickým dědictvím Indie v období let 1800 až 1947.
Tato soudní instituce spojuje evropské a indické architektonické prvky a byla postavena v roce 1892 jako symbol britské koloniální správy v Čennaí. Vrchní soud v Madrásu má cihlové zdi a centrální věž, která představuje indo-saracénskou architekturu té doby. Fasáda zahrnuje kopule, lomené oblouky a geometrické vzory, které dokládají kulturní výměnu mezi viktoriánskými stavebními tradicemi a místními designovými formami. Symetrický komplex s nádvořími a kolonádami slouží jako funkční soud více než 130 let a ztělesňuje architektonické spojení tohoto koloniálního období.
Tento palác byl postaven v roce 1768 a spojuje evropské a islámské architektonické prvky do příkladu kulturního prolínání, které charakterizovalo britskou koloniální Indii. Čepauk Palác má minarety, zdobená okna a tradiční indická nádvoří ve své struktuře z červených cihel. Kombinace prvků viktoriánského stylu a indo-saracénských rysů činí budovu důležitým svědectvím o architektonické výměně mezi lety 1800 a 1947. Palác stojí v Čennaí, městě s mnoha koloniálními stavbami.
Centrální správní budova Univerzity v Iláhábádu byla dokončena v roce 1887 a představuje evropský a indický architektonický přístup pozdního koloniálního období. Tato stavba spojuje viktoriánské a indické prvky prostřednictvím kamenných zdí, lomených oblouků a ozdobných detailů. Jako jedna z nejstarších moderních univerzit v zemi odráží tato budova vzdělávací politiku britské správy a její snahy zavést západní akademické tradice v Indii. Fasáda vykazuje typické rysy vládní architektury té doby s jasným uspořádáním a formálními proporcemi. Univerzita v Iláhábádu zaujímá důležité místo v indických dějinách vzdělávání a dokumentuje institucionální rámce tohoto období.
Muzeum prince z Walesu spojuje indické, islámské a britské architektonické prvky, což ukazuje fúzi, která definovala koloniální výstavbu v Mumbaí. Postaveno v roce 1915, tato stavba představuje centrální kopuli, řezané kamenné detaily a četné obloukové galerie. Budova stojí jako příklad indo-saracénského stylu, který kombinuje evropské gotické prvky s tradičními indickými formami. Fasáda zobrazuje složité kamenické práce, zatímco interiéry mají vysoké stropy a dekorativní oblouky. Tato instituce představuje kulturní a administrativní ambice britské nadvlády v Indii a nyní slouží jako hlavní muzeum umění a historie.
Tento palác byl postaven v roce 1893 jako sídlo nizáma z Hajdarábádu a ukazuje spojení evropských a indických architektonických stylů během britského koloniálního období. Budova má 220 místností a rozkládá se na 93 akrech (32 hektarech) na vrcholu kopce s výhledem na město. Architektura kombinuje neoklasicistní a italské vlivy s tradičními indickými prvky. Interiéry zdobí benátské křišťálové lustry, mramorová schodiště a evropský nábytek spolu s mughalskými ornamenty. Dnes palác slouží jako luxusní hotel a zachovává design z přelomu století.
Toto muzeum bylo založeno v roce 1851 a vystavuje archeologické artefakty, mince, sochy a sbírku přírodní historie v neoklasicistní budově. Vládní muzeum v Čennaí je dokladem britské koloniální architektury v Indii a spojuje evropské principy designu s funkcí veřejné vzdělávací instituce. Sbírky zahrnují jihoindické bronzy z dynastie Čólů, buddhistické relikvie z Amarávatí a zoologické vzorky odrážející vědecké zájmy koloniálního období. Symetrické průčelí a klasické proporce budovy představují architektonický přístup, který Britové používali pro správní a kulturní stavby na svých indických územích.
