Severní polární kruh, Zeměpisná linie na 66° 33' severní šířky procházející Kanadou, Grónskem, Islandem, Skandinávií, Ruskem a Aljaškou.

Linie prochází osmi zeměmi a územími, Kanadou, Grónskem, Islandem, Norskem, Švédskem, Finskem, Ruskem a Spojenými státy, a vede přes tundru, lesy, hory a otevřené moře bez jakéhokoli fyzického označení viditelného na většině míst. Jižně od této šířky slunce zapadá pod obzor každý den v roce, zatímco severně od ní dochází k nepřetržitému dennímu světlu nebo tmě po dobu alespoň jednoho celého dne v závislosti na ročním období.

Antičtí řečtí učenci popisovali severní hranici, kde se slunce chovalo jinak, dávno předtím, než průzkumníci fyzicky dosáhli těchto šířek v 16. století. Evropské expedice během 18. století potvrdily přesnou polohu linie prostřednictvím astronomických pozorování provedených během plaveb při hledání severních námořních cest.

Lidé žijící poblíž kruhu sledují rytmus utvářený měsíci bez západu slunce v létě a bez východu slunce v zimě, a organizují své denní rutiny kolem tohoto extrémního posunu v denním světle. V mnoha komunitách se návštěvníci setkávají s pastevci sobů, rybáři připravujícími svůj úlovek a festivaly oslavujícími návrat slunce po dlouhé polární noci.

Návštěvníci by se měli připravit na půlnoční slunce mezi květnem a srpnem, kdy denní světlo přetrvává celou noc, zatímco listopad až leden přináší úplnou tmu v poledne v závislosti na tom, jak daleko na sever cestujete. Vrstvené oblečení je nejlepší po celý rok, protože teploty se mezi ročními obdobími široce mění a povětrnostní podmínky se mohou rychle měnit i během jednoho dne.

Přesná poloha linie se postupně posouvá v průběhu desetiletí kvůli pomalým změnám v tom, jak se Země naklání na své ose, což znamená, že památníky postavené k označení místa již nemusí ležet na skutečné zeměpisné šířce. Některé přechody podél silnic ve Skandinávii a na Aljašce mají značky u silnice a návštěvnická centra, i když skutečná hranice zůstává pro oko neviditelná.