Santuario di Nostra Signora di Bonacattu, byzantská svatyně v Bonarcadu, Itálie

Svatyně Panny Marie Bonacattské je kostel z byzantského období s půdorysem řeckého kříže, jehož čtyři ramena různé délky kryjí valené klenby. Polokulovitá kupole je uzavřena ve čtverhranné lucerně s jehlancovou střechou. Západní průčelí, postavené v letech 1242–1268, je z bloků čediče a trachytu, s trojlaločnými obloučky a kruhovými nikami pro keramické mísy.

Svatyně byla postavena v byzantském období, kolem 6.-7. století, nad pozdně římskou osadou, která sama stála na nuragském kultovním místě. Roku 1110 ji soudce Arborey Costantino I de Lacon-Serra postoupil kamaldulským mnichům ze San Zeno v Pise, jak dosvědčuje condaghe ze Santa Maria di Bonarcado; mniši založili klášter a nový větší kostel. Západní průčelí z bazaltu a trachytu vzniklo mezi lety 1242 a 1268.

Název Bonacattu, z něhož pochází místní jméno Bonarcado, odkazuje k původnímu zasvěcení kostela Madonně Panákhrantos (Neposkvrněné). Na hlavním oltáři je polychromovaná terakota z 15. století s reliéfem Madony s dítětem, uctívané jako Nostra Signora di Bonacattu. Dne 1. ledna 2016 zde arcibiskup Ignazio Sanna otevřel třetí svatou bránu diecéze u příležitosti Jubilea milosrdenství.

Svatyně stojí v historickém centru Bonarcada na malém náměstí, na které se obrací apsida farního kostela Santa Maria, takže obě stavby lze vidět společně. Interiér má podobu řeckého kříže se čtyřmi valeně klenutými rameny různé délky; presbytář v jižním rameni uzavírá kovaná železná mříž. Půlkruhová apsida směřuje na severovýchod a kupole je ukryta ve čtvercovém lucernovém nástavci s jehlanovitou střechou, viditelném zevnitř.

Východní rameno uchovává nádrž z původní římské osady, pravděpodobně součást termálních lázní, které sloužily dřívější komunitě. Tento artefakt spojuje návštěvníky s hlubšími vrstvami minulosti místa a ukazuje, jak posvátná místa často přetrvávají napříč různými civilizacemi.