Vøringsfossen, Vodopád v Eidfjordu, Norsko

Vodopád padá v několika stupních přes strmou skalní stěnu, přičemž se voda rozděluje do úzkých proudů, než se zřítí do hlubokého údolí pod ním. Okolní krajina je holá skála pokrytá mechem a nízkými rostlinami a mlha často stoupá k vyhlídkovým plošinám. V některých dnech se proud mění v tenký závoj, jindy hučí soutěskou plnou silou.

Na počátku dvacátého století byla oblastí postavena silnice, která přivedla více návštěvníků a učinila z ní jeden z nejznámějších přírodních divů Norska. Plány na vodní elektrárnu v devadesátých letech vyvolaly ostré debaty, ale vláda se nakonec rozhodla ponechat vodopád nedotčený. Od té doby byly vybudovány nové cesty a vyhlídky pro zlepšení přístupu pěších, aniž by narušily přírodní prostředí.

Norský spisovatel Peter Christen Asbjørnsen zmínil vodopád ve svém vyprávění, což pomohlo přilákat cestovatele z celé Evropy během devatenáctého století. Dnes je místo považováno za součást národní identity, zejména pro lidi z regionu Hardanger, kteří jej vidí jako symbol drsné krásy své vlasti. Turisté a fotografové často přijíždějí za svítání, aby zachytili světlo pronikající mlhou.

Hlavní vyhlídky jsou přístupné po dlážděných cestách, ale některé úseky jsou strmé a za deště mohou být kluzké. Každý, kdo plánuje přejít most, by měl mít pevnou obuv, protože chodník může být vlhký. Časně ráno bývá klidnější, zatímco odpoledne bývá rušnější, zejména v létě. Doporučuje se teplé oblečení, i v slunečných dnech, protože údolím proudí vítr a teplota rychle klesá.

Úzká duha se často objevuje pozdě ráno, když slunce přímo zasáhne mlhu, a fotografové někdy čekají hodiny na ten okamžik. Místní legenda vypráví o pokladu ukrytém hluboko v údolí, ale nikdo se ho nikdy nepokusil hledat, protože proud je příliš nebezpečný. Někteří návštěvníci uvádějí, že cítí vibrace padající vody skrz zem, když stojí dostatečně blízko okraje.