Objevování střední Anatolie: podzemní města, kostely a snové krajiny

Göreme Open-Air Museum leží v srdci Kappadokie a sdružuje skupinu kostelů a klášterů vytesaných do měkkého vulkanického tufu. Byzantské fresky na jejich stěnách a stropech přežily staletí v pozoruhodně dobrém stavu. Při procházce areálem přecházíte z kaple do kaple, každá je vyzdobena výjevy z křesťanského života, které namalovali mniši, kteří zde žili a modlili se v těchto jeskyních.

Víly v Paşabağ patří k nejznámějším skalním útvarům v Kappadokii. Vysoké sloupy z měkké sopečné horniny se tyčí ze země a některé z nich nesou dvě nebo i tři nasazené čepice. Tento tvar vznikl po staletí větru a deště, které odnášely měkčí kámen, zatímco tvrdší hornina nahoře držela. Procházka Paşabağem připomíná vstup do krajiny, která tak docela nenásleduje obvyklá pravidla geologie.

Údolí Devrent leží v Kappadokii a je známé svými skalními útvary, které vytvořil vítr a déšť během tisíců let. Obité kamenné věže vypadají jako zvířata nebo postavy zamrzlé na místě, a proto se návštěvníci při procházce často snaží rozeznat známé tvary. Půda je bledá a otevřená, nejsou zde vytesané kostely ani podzemní místnosti. Je to jedno z mála míst v regionu, kde všechnu práci odvedla sama příroda.

Hrad Uçhisar se tyčí nad zbytkem Kappadokie jako obrovská skála s chodbami a tunely na každé úrovni. Z vrcholu vidíte údolí, skalní útvary a vesnice rozprostírající se všemi směry. Lidé zde žili a ukrývali se po staletí, používali skálu jako domov i pevnost. Procházka jejími chodbami vám dá skutečný pocit, jak se komunity v této oblasti přizpůsobily krajině kolem sebe.

Údolí lásky leží poblíž Göreme a patří k nejnavštěvovanějším údolím v Kappadokii. Vysoké úzké skalní útvary se zvedají ze země, vytvarované staletími větrné a vodní eroze. Cesta údolím je rovná a snadno schůdná, láká návštěvníky všech věkových kategorií. Kámen mění barvu od okrové po růžovou podle světla.

Červené údolí a Růžové údolí jsou dvě spojená údolí v Kappadokii, která můžete prozkoumat pěšky. Stezka se vine mezi skalními útvary vytvořenými erozí a míjí staré jeskynní kostely a obydlí vytesaná do kamene. Skála mění barvu mezi tmavě červenou a jemnou růžovou podle světla, a nejživější barvy jsou pozdě odpoledne. Cesta je schůdná pro většinu chodců a nabízí blízký pohled na krajinu, která je typická pro tuto část střední Anatolie.

Derinkuyu je podzemní město vytesané do sopečné skály v Kappadokii. Když sestupujete jeho patry, procházíte místnostmi, které sloužily ke spaní, skladování jídla a shromažďování k bohoslužbám, všechny propojené úzkými chodbami a větracími šachtami, jež udržovaly vzduch v pohybu. Lidé, kteří toto město vykopali, vytvořili pod povrchem soběstačný svět, schopný ukrýt celé komunity na dlouhou dobu.

Údolí Ihlara je hluboký kaňon, který do sopečné skály vytesala řeka Melendiz. Na strmých stěnách jsou roztroušeny desítky jeskynních kostelů postavených v byzantském období. Když jdete podél řeky na dně, můžete spatřit fresky namalované přímo na skále a silně pocítíte, jak zde lidé kdysi žili a modlili se v tomto skrytém kamenném koridoru.

Klášter Selime je velký klášterní komplex vytesaný přímo do skály na konci údolí Ihlara. Jeho místnosti, kostely a chodby byly vyhloubeny do vulkanického tufu, což dává představu o tom, jak zde mniši žili před staletími. Z vrcholu se otevírá široký výhled na údolí a okolní vulkanickou krajinu.

Ürgüp je město v srdci Kappadokie, v provincii Nevşehir. Jeho staré centrum tvoří kamenné domy vytesané do skály nebo postavené těsně u ní. Město ze všech stran obklopují vinice a skalní útvary vytvořené erozí. V úzkých uličkách stojí staré karavanseraje a domy postavené ze žlutého tufu. Ürgüp je přirozeným výchozím bodem pro návštěvu údolí a podzemních měst Kappadokie.

Avanos leží na březích řeky Kızılırmak a po staletí je centrem hrnčířství. Načervenalý jíl těžený z řeky stále tvarují místní řemeslníci, jejichž dílny lemují ulice starého města. Návštěvníci mohou sledovat hrnčíře u kruhu nebo si sami vyzkoušet práci s hlínou. Město se rozvíjí pomaleji než jiná místa v regionu, což mu dodává všednější ráz.

Mustafapaşa je bývalá řecká vesnice poblíž Ürgüpu, v srdci Kappadokie. Kamenné domy a kostely, které zde zůstaly, pocházejí z doby, kdy řecky mluvící křesťané a turečtí muslimové žili vedle sebe. Při chůzi úzkými uličkami si všimnete vyřezávaných fasád, starých oblouků a kostelních budov, které dnes slouží jako penziony nebo jen stojí prázdné. Vesnice vidí mnohem méně návštěvníků než Göreme nebo Ürgüp, a to jí dává pomalejší a otevřenější pocit.

Údolí Soğanlı leží v provincii Kayseri a patří k tišším koutům Kappadokie. Jeho skalní stěny jsou poseté kostely vytesanými přímo do kamene, z nichž mnohé stále uchovávají byzantské fresky malované před staletími. Stejně nápadné jsou holubníky vysekané do útesů, tradice, která sahá daleko do minulosti, protože místní používali holubí trus k hnojení polí. Údolí navštěvuje méně lidí než Göreme, což mu dodává všednější ráz.

Let balónem nad Kappadokií startuje brzy ráno a nabízí výhled na údolí, který je jinak těžké získat. Shora uvidíte skalní věže, tufové kužely a jeskynní obydlí vytesaná do kamene pod sebou. Krajina vypadá jako reliéfní mapa formovaná tisíce let. Mnoho cestovatelů říká, že během tohoto letu Kappadokii konečně pochopili.

Anıtkabir je mauzoleum Mustafy Kemala Atatürka, zakladatele Turecké republiky. Stojí na kopci v Ankaře a vede k němu dlouhá kamenná alej lemovaná sochami lvů. Lidé sem přijíždějí z celé země, aby vzdali úctu. Stavba je z světlého kamene a působí otevřeně vůči obloze. V areálu je muzeum, které vystavuje osobní předměty a dokumenty z Atatürkova života.

Muzeum anatolských civilizací v Ankaře shromažďuje artefakty z období Chetitů, Frýgů, Urartu a neolitu. Procházka jeho sály vám dá jasnou představu o tom, jak lidé, kteří utvářeli střední Anatolii, žili, stavěli a zanechali svou stopu v regionu. Je to přirozený výchozí bod pro každého, kdo objevuje místa shromážděná v této sbírce.

Ankarská citadela stojí na skalnatém kopci v centru města a je jedním z nejstarších obydlených míst v regionu. Uvnitř byzantských a seldžuckých hradeb se mezi starými kamennými domy a malými dílnami vinou úzké uličky. Z vrcholu můžete pohlédnout na moderní Ankaru, takže kontrast mezi starobylou pevností a dnešním městem snadno pocítíte.

Mešita Hacı Bayram a Augustův chrám stojí vedle sebe v srdci Ankary. Mešita byla postavena v 15. století a je zasvěcena jednomu z uctívaných muslimských světců města. Hned vedle se tyčí pozůstatky římského chrámu z 2. století před naším letopočtem, na jehož zdech je stále viditelný latinský nápis vypočítávající činy císaře Augusta. Lidé sem přicházejí modlit, ale také se jen podívat na toto neobvyklé místo, kde vedle sebe existují dvě velmi odlišné epochy.

Gordion bylo kdysi hlavním městem frýžského království a leží poblíž dnešního města Polatlı. Název tohoto města je úzce spjat se dvěma slavnými legendami: králem Midasem, o němž se říká, že vše, čeho se dotkl, se proměnilo ve zlato, a gordickým uzlem, který podle pověsti Alexandr Veliký přesekl jediným úderem meče. Dnes mohou návštěvníci procházet mezi pohřebními mohylami a ruinami, které vypovídají o moci frýžské civilizace, jedné z dávných kultur, jež utvářely střední Anatolii dávno před římskou érou.

Midasova mohyla v Gordionu se tyčí asi 53 metrů (174 stop) nad rovinatou anatolskou plání a je vidět už z velké dálky. Uvnitř se nachází dřevěná pohřební komora z doby kolem roku 740 př. n. l. Když ji archeologové otevřeli, našli nábytek, bronzové nádoby a předměty, které patřily frygickému vládci. Zda zde byl pohřben sám král Midas, zůstává nejisté, ale tato mohyla je součástí královské nekropole v Gordionu, starém hlavním městě frygického království.

Mevlánovo muzeum v Konyi je mauzoleum Džalála ad-Dína Rúmího, básníka a mystika, který ve 13. století založil řád mevleví. Jeho tyrkysová kopule se tyčí nad okolními ulicemi a je vidět už z dálky. Uvnitř najdete Rúmího hrobku, staré rukopisy, hudební nástroje a oděvy, které nosili tančící dervišové. Pro mnoho návštěvníků je toto místo poutní. Pro jiné je to prostě místo, kde se zastavíte a zamyslíte nad dlouhou duchovní tradicí.

Alaeddinova mešita stojí na kopci v centru Konyi a je jednou z nejstarších seldžuckých staveb ve městě. Byla postavena, když byla Konya hlavním městem Rúmského sultanátu, v době, kdy patřila k nejdůležitějším městům celé Anatolie. Uvnitř nesou staré sloupy a vyřezávané dřevo stopy té doby, což z této mešity činí jednu z nejzřetelnějších památek seldžucké vlády v regionu.

Karatay Medrese je stará seldžucká škola, která dnes slouží jako muzeum v centru Konyi. Uvnitř pokrývají modré a černé kachle s geometrickými vzory kopuli a stěny. Světlo vstupuje otvorem v horní části kopule a dopadá přímo na kachle pod ní. Budova pochází ze 13. století a jasně ukazuje, jak seldžučtí řemeslníci pracovali s keramickými povrchy.

Çatalhöyük je jedno z nejstarších známých osídlení na světě. Lidé zde žili již v 8. tisíciletí př. n. l., asi před 9000 lety. Vykopávky odhalují domy z hliněných cihel postavené vedle sebe, bez ulic mezi nimi. Obyvatelé vstupovali do svých domovů otvory ve střeše. Nástěnné malby a zvířecí postavy nalezené na místě nabízejí vzácný pohled do každodenního života v jedné z nejstarších lidských komunit.

Jezero Beyşehir leží jihozápadně od Konyi a je jedním z největších sladkovodních jezer v Turecku. Jeho vody jsou mělké a klidné a jeho břehy se střídají mezi rákosovými porosty, malými rybářskými vesnicemi a výhledy na hory. Po návštěvě historických míst střední Anatolie nabízí toto jezero něco jiného: otevřený prostor, přirozené světlo a pomalejší tempo. Na břehu jsou ruiny mešity ze seldžuckého období připomínkou, že se lidé kolem této vody shromažďují po staletí.

Mešita Eşrefoğlu v Beyşehiru byla postavena na konci 13. století a patří k nejlépe zachovaným mešitám s dřevěnými sloupy v Turecku. Uvnitř podpírá strop desítky vyřezávaných dřevěných sloupů a měkké světlo dodává prostoru zvláštní pocit. Mešita stojí na břehu jezera Beyşehir a je součástí většího seldžuckého komplexu s mauzoleem a madrasou.

Jezero Tuz je jedno z největších solných jezer v Turecku a leží mezi provinciemi Aksaray, Ankara a Konya. V létě voda téměř zmizí a zanechá po sobě silnou bílou kůru soli, která odráží slunce. Podle světla a ročního období se voda zbarví do růžova nebo fialova, což způsobují řasy a bakterie, kterým se daří ve slané vodě. Krajina kolem je plochá a otevřená, s obzorem, který působí velmi daleko. Hnízdí zde plameňáci a jejich siluety vynikají na bledém povrchu.

Hattuša byla hlavním městem chetitské říše, jednoho z nejmocnějších států starověkého Předního východu v době bronzové. Místo leží na skalnaté náhorní plošině u Boğazkale a rozkládá se na velkém území s kamennými hradbami, chrámy a monumentálními branami, které střeží vytesaní lvi a sfingy. Procházka mezi ruinami dává skutečný pocit, jak toto město kdysi ovládalo okolní krajinu. Chetité, kteří ho postavili, podepsali některé z nejstarších známých mírových smluv v historii, včetně té s starověkým Egyptem, a jejich odkaz je zde stále vidět v každém kameni.

Alacahöyük je jedno z nejstarších obydlených míst v Anatolii. Dávno před Chetity zde lidé pohřbívali své mrtvé se zlatými předměty a bronzovými postavami. Místo je nejznámější díky Sfingové bráně, monumentálnímu vchodu zdobenému kamennými reliéfy, který kdysi označoval práh chetitského města. Procházka tudy dnes dává skutečný pocit, jak hluboko sahá lidská přítomnost v této části Turecka.

Hacıbektaş je malé město ve střední Anatolii, postavené kolem památky mystika Hacı Bektaş Veliho. Komplex, který nese jeho jméno, byl kdysi klášterem bektášského řádu a nyní slouží jako muzeum. Návštěvníci mohou procházet nádvořími, modlitebnami a hrobkami, které odrážejí staletí súfijské tradice. Každý rok sem přicházejí poutníci a zvědaví cestovatelé, aby vzdali úctu a dozvěděli se o duchovním dědictví, které stále utváří tureckou kulturu.

Kültepe, známé také jako Kaneš, leží poblíž Kayseri a bývalo významným obchodním centrem ve starověké Anatolii. Asi před 4000 lety zde asyrští obchodníci založili obchodní kolonii zvanou karum. Na tomto místě byly nalezeny tisíce hliněných tabulek popsaných klínovým písmem, které zaznamenávají obchody, dluhy a každodenní podnikání mezi obchodníky. Tyto tabulky patří k nejstarším písemným dokumentům nalezeným v Anatolii a poskytují vzácný obraz obchodu ve starověkém světě. Lokalita je tell, pahorek vzniklý po staletí osídlení, a vykopávky stále pokračují.

Odunpazarı je historická čtvrť Eskişehiru, kde řady barevných osmanských dřevěných domů lemují úzké ulice. Místní řemeslníci pracují v malých obchodech ukrytých mezi budovami a prodávají keramiku, textil a ruční výrobky. Procházka touto čtvrtí působí jako návrat do doby, kdy osmanský každodenní život utvářel každý kout města. Ulice nikam nespěchají a architektura dává místu teplé, lidské měřítko.

Skalní svatyně Yazılıkaya leží hned za starověkým chetitským hlavním městem Hattuša. Dvě otevřené skalní komory sloužily jako místo uctívání, jejich stěny jsou vyřezány dlouhými řadami bohů a bohyň v průvodu. Postavy nosí špičaté čepice a vrstvené róby typické pro chetitské umění. Tyto řezby, vytesané do kamene kolem 13. století př. n. l., nabízejí vzácný pohled na to, jak Chetité viděli svůj božský svět.